O mě...

    Už od dětství jsem toužila po psovi, můj táta byl psovod u policie a tak se do naší rodiny dostal psík německého ovčáka kříženého s belgickým ovčákem. Dostal jméno Dasty. Do dnes si pamatuji jak jsem ho šla s taťkou vybrat, byli mi čtyři roky otevřel se kotec vyběhli štěňata a jedno mě pořád tahalo za kalhoty, ano hádáte správně to byl on náš Dasty, už jen proto že měl jinou barvu něž ostatní štěňátka a hrozně moc zlobil tak se mi líbil, a když táta prohlásil-to je on byla jsem hrozně ráda. Bohužel, proto že to byl pracovní pes tak u nás dlouho nebyl. Poté co ukončil pracovní činnost tak si Dastyho bral můj strýc. Tak jsem měla občas možnost ho vidět. Dožil se krásných 13 let.

Ale tím, že jsem ho viděla jen občas tak jsem toužila po svém zvířátku, a proto že mamka byla proti pejskovi tak jsem dostala takové ty povolené zvířátka jako byli želvičky, rybičky, andulky ale krom povolených zvířátek jsem si domů nosila ještěrky, žáby a jednou jsem z lesa přinesla i hada.

Roky plynuli a vytoužení psík nikde. Nakonec jak jsme mamu s bráškou uprosili tak k nám přišel Ben- můj první boxer. Byl to psík na zahradu a já byla pro něj jen kamarádka. Po té co se rodiče rozvedli jsem se rozhodla Beníka ujmout byli mu čtyři roky, a to že mě totálně ignoroval, mě hrozně moc mrzelo, protože jsem ho měla hrozně moc ráda a chtěla jsem pro něj jen to „NEJLEPŠÍ“ a proto jsem začala chodit na různé cvičáky bohužel marně, rozbila jsem si s ním i tak křehkou vazbu. V březnu 2010 jsem narazila na školu pracovní a zábavné kynologie,  jediné místo kde mi nevyčítali, že pes „nic neumí“ v uvozovkách jen proto, že on uměl ale neuměl to se mnou, že je divoký, že nejsme tým. A tak jsem se já začala učit jak se psem pracovat a dát mu najevo co smí a co ne. Naše vazba se zlepšovala ze dne na den. Beník mě začal bránit a respektovat mě, stal se z něj můj úžasný parťák. Bohužel přišla nemoc, tak jsme si toho společného dovádění moc neužili. Ale každý den co jsme strávili spolu stal za to! A já nikdy nelitovala toho, že jsem do toho šla. Pan Pavel Bradáč mi ukázal jak úžasného psa doma mám, a jemu patří mé velké DĚKUJU.

Po Benym zůstalo hrozně velké prázdno, chodila jsem jak tělo bez duše tak jsem se rozhodnula pořídit si štěňátko. Prošla jsem několik stanic kde měli psíky a můžu říct, to co jsem tam viděla mě zděsilo, přes doporučení jsem se dostala na chovnou stanici Z KAMPY, chtěla jsem živé, pracovité, chytré štěňátko a Orlanka taková byla, hned jak se otevřeli dveře tak jsem věděla že to je ona, to správné štěně a tak mě od 9.8.2010 doprovází jak můj parťák.